tak za oknem sněží a kdysi jasné tvary se stávají náznaky, ideální doba vypustit to ven, fouknout na klávesnici a vyťukat něco málo z těch nudících se silulet budoucích postav, co čekají na neuronové dálnici a bojí se zapomnění. Venku sněží a ty malé částečky přemrzlé vody se začínají snášet na tu jedinou část prostoru, z které lze odečíst realitu, a prostřednictvím které lze pronikat do libovolných míst imaginace; je obsahu bez formy...
Zase meleš?
Zase mele.
O hvězdách, papoušcích, lokomotivách, balónech, dlouhonohých kráskách, vůni absintu, žáru B52 a tak?
Mele.
Tak dost ještě možná nepřišel váš čas, ostatně váš čas zatím měřím já, a zatímco se sníh spouští na Martinovu hlavu a jeho čtenáři pobyvají stejně jako postavy v prostoru, kde imaginární čísla nabyvájí všech hodnot kromě nuly...
Nemel.
Jo, nemel.
Jen mel, mel ta svá hovna, to blitíčko, kapku té krve, mel, jak jsme se dohodli.
Mele.
Za oknem sněží a na otázku, zda se s prvním oteplením vyjeví tvary v celé své kráse, již známe odpověď, tou odpovědí bude lidský čin, čin stavebnice elektrických impulsů, krevní pumpy, neobyčejně citlivých míst na povrchu, onanie s tím vším souvisí, stejně jako s tím pro co se Martin rozhodl, nachcat si s nepředvídatelnou radostí do šálku čaje, vířícího zlata konzumovaného snad po celé té bramboře zvané svět. Venku sněží a blogger spolu s pointou jde vařit oběd. Nemusím doufám prozrazovat, že budou brambory a čaj?
Milý Ježíšku,
před 13 lety
Žádné komentáře:
Okomentovat