s mohutným výdechem vyzvrátím vlašák a nádechem na jaře procitnu, někdy bych mu strčil mezi hemisféry drát, s cvaknutím pustil jiskru a hned, jak by nastalo uvolnění po křeči, s nalepeným ocasem a lacinými růžky z Václaváku začal kopat cestu do středu Země. Křičím! Uslyšíte. Kolibřík nad valy v zimě, a jak říkáte Zubaté Vy? Každé zasnoubení se musí alespoň jednou zrušit, odcitovala Honza Oscara a o rok později venčila Trhače a my tu zůstali bez ní. Harry, Fialová dáma, Bludov, Ivan, dvojčata Egon a Jack, Martin...
s výdechem vyzvrátím vlašák a vdechnu trochu jara v zimě, mezi zuby starý sníh, v očích víc perel a jisker než v sudu rumu, to poslední doba není nakloněna sebevrahům; co provedli hmyzu zmírajícímu v osvícení plamene voskovic? Žárovku. A cestou domů převráceným mochaccinem uši inklinují k rudoarmějcům. Jarní probuzení, ironický škleb. A Fjodor do nekonečna, neustále A kdo se to tu člověku směje?
holou rukou vyzvednu vlašák z útrob, ve stínu Honzina geneaologického dubu až k z nejslavnějších poprav české historie. Seru, přátelé. Ostatně serete i Vy. Sedíme Za vítrem za větrem a skládáme čárku k čárce, chvilku v Pákistánu, chvilku v bombardéru, chvíli v slově před limem. Zeměkoule není koule, surrealismus není hrstková polívka, Kateřinu neukřižovali a Ježíše, jmenoval-li se tak, nepřišroubovali, Usáma povečeřel u Meka, pomodlil se u toalet a nechal si zabalit dvoje hrany k pádu dvojčat...
Smíření není něco, k čemu máme dospět. Je třeba se bouřit. Nesmířit se. Ani s Bohem. Ani s peklem. Jít si svojí cestou.
Milý Ježíšku,
před 13 lety
Žádné komentáře:
Okomentovat