2010-12-18

trapnost, blábol, nuda - kapitola pátá

distribuce významů, plynové lampy co blikaj. Nepřišel Kuba, nedorazila upřímnost. Zabili kolibříka, poslali ho v zimě létat na Vala. Nezvracím, nespím & pivo, bubliny, spolužáci z matfyzu, dáme? nedáme? Cigára? Otevřeně tu prodávají krev, áčko, béčko i áBé mínus. Nikdo odsud nepůjde, dokud nezjistim, kdo hodil ten půllitr!

majíc talent, tužku dělám malbu
OTEVŘELI DVEŘE SNU
a hlavu jim zdi obouchali

na baru fronta. Kravata rudá překáží na mžik rudým vlasům a slova pochodují kolem Jericha, ono to jediným pravým gestem spadne. S kalhoty u kotníků tančím, hledám Pavlův hrob před smrtí, už zase Radek spí, přivítej ho, prosím, u nás, hrůzu, lásku a sukně vyhrnuté nad boky. PLACÁK - JEŽIŠMARJA, FUJ! Vrhání překvapených pohledů? To umřela Karkulka, Sněhurka, ... A Jiřík? Do nekonečna práce v Křinci, dělníkem proti své vůli, vajgly v dárkovém balení,
s délkou Vašich vlasů ztrácím na dlouho přehled. HRŮZA minulosti má stále své jméno, Andrea, Kristýna, Honza, Lenka, ... měknou Vám rysy. Nekouzelník v součtu s nekouzelníkem daj dohromady kouzlo, Martina za cigaretu, a pod šátkem mizí pivo, fialová k rzi nepatří, jsem zadaný, jsem nad tím, a Ondra zvednout hůlkou sukni, s pivem, sešitem, náladou už mu to tolik nejde. Jsou tu stále, scházejí termiti do mraveniště, ty už deš? Gábi pustila skrze prsty vzduch, nešika co si dává záležet, v očích otazník, v podivném zlomku času, smířena nad parketami. Jsem z Vás, z objektu, nadšen! Exibice umořených hrdinů, mobily pořádají průvod. Konec konců jsem intuitivní žena. Postel v místě bydliště a k svatbě WoOóou. Jen podle ramen krása (falešná). O židli opřen s přehledem nenajdu nic. Moment to je můj sonet.

welcome in Prague.

2010-12-17

grafonanie 4

s mohutným výdechem vyzvrátím vlašák a nádechem na jaře procitnu, někdy bych mu strčil mezi hemisféry drát, s cvaknutím pustil jiskru a hned, jak by nastalo uvolnění po křeči, s nalepeným ocasem a lacinými růžky z Václaváku začal kopat cestu do středu Země. Křičím! Uslyšíte. Kolibřík nad valy v zimě, a jak říkáte Zubaté Vy? Každé zasnoubení se musí alespoň jednou zrušit, odcitovala Honza Oscara a o rok později venčila Trhače a my tu zůstali bez ní. Harry, Fialová dáma, Bludov, Ivan, dvojčata Egon a Jack, Martin...

s výdechem vyzvrátím vlašák a vdechnu trochu jara v zimě, mezi zuby starý sníh, v očích víc perel a jisker než v sudu rumu, to poslední doba není nakloněna sebevrahům; co provedli hmyzu zmírajícímu v osvícení plamene voskovic? Žárovku. A cestou domů převráceným mochaccinem uši inklinují k rudoarmějcům. Jarní probuzení, ironický škleb. A Fjodor do nekonečna, neustále A kdo se to tu člověku směje?

holou rukou vyzvednu vlašák z útrob, ve stínu Honzina geneaologického dubu až k z nejslavnějších poprav české historie. Seru, přátelé. Ostatně serete i Vy. Sedíme Za vítrem za větrem a skládáme čárku k čárce, chvilku v Pákistánu, chvilku v bombardéru, chvíli v slově před limem. Zeměkoule není koule, surrealismus není hrstková polívka, Kateřinu neukřižovali a Ježíše, jmenoval-li se tak, nepřišroubovali, Usáma povečeřel u Meka, pomodlil se u toalet a nechal si zabalit dvoje hrany k pádu dvojčat...

Smíření není něco, k čemu máme dospět. Je třeba se bouřit. Nesmířit se. Ani s Bohem. Ani s peklem. Jít si svojí cestou.

2010-12-08

grafonanie 3

rychle dokud v sobě něco mám, rychle než mi zase v práci zazvoní. Jedním z požadavků, zákonů téhle nevyzpytatelné země, grafonanie je odmítnout jakoukoliv stylizaci, sám se domnívám, že stanovovat mantinely, dokud bloumáme v krajině začátků, je blbost, jenže myšlenka ještě není čin, co by pak bylo s bezmyšlenkovitými činy, ryze pudovými záležitostmi...

... a tak je potřeba si čas od času zatočit střelkou kompasu jako kolotočem, 360 stupňů tam, 360 stupňů zpět a porozhlédnout se novým směrem. Tedy pokud na to jdeme intencionálně. Pokud to necháme v rukou newyorkské krásy, jak o ní napsal Milan, bušíme, co se hodí, tak jak to přichází a kam se to vejde. Stylizace je omezením grafonanie, budem-li ji pěstovat, zničíme zárodek jednoho státu, a tak nás slovy Johna ubyde...

Grafonanie je dům skleněných lebečních kostí, z nichž jsme si dobrovolně před zrcadlem odstranili pokožku.

... a Moskvou nepokráčí ďábel a New Yorkem slon a Nymburkem člověk, to vše ve tři ráno a ježci a ušáci nad Labem, Hudsonem a Moskvou nebudou mít u čeho chroupat mrkvičku a červy. Jan mě kdysi upozornil, že kdyby Izák nepřišel se svými zákony, gravitace by přesto existovala, ale kdyby William nenapsal prince dánského, tak by Hamlet nikdy nebyl. Znovu neobjevím gravitaci a Nobelovky za medicínu, biologii, chemii, ekonomii, mír a literaturu též nepřipadají v úvahu, ale mohu zkusit sypat písmenka a interpunkční znaménka a doufat, že budu mít štěstí, že se kdesi v septiku zaleskne blejskátko vyšší hodnoty, že...

... už bijí hořátevské hodiny.

2010-12-05

trapnost, blábol, nuda - grafonanie díl druhý

Za noci auta křičí, kvílí a hltají tmu světly a za jinými světly za struhadlem se sype sníh, sýří na rizoto, z kterého by Zdeněk neměl radost, na hrstkovou polévku z rýže, ovaru, mrkve, mraženého hrachu, v libochuti se schodnem i libozvuk je nám vlastní, ale co s potichu čtenou poezií, zemřelo už spousta tvorů hlady, ale zemřel někdo nedostatkem vytištěné poezie, co nemohl sdílet? Spolu s pastou vyplivl myšlenku, vypláchl a odpíchl začátek směny, začal nový den uprostřed noci. Z pod oblak čtvercového stropu vírem tančících fotonů tlačí se sem pokus něco začít, nahmatat začátek, aby se dala odvíjet příze pokračování. Ty představy jsou malicherné jak postavy, které plní svět newyorkských avenue a polních cest za Lysou nad Labem. Opláchl s nádobím myšlenku a chodbou vkráčel do kombinézy a v kombinéze dál.

2010-12-01

trapnost, blábol, nuda - vítejte v grafonanii

tak za oknem sněží a kdysi jasné tvary se stávají náznaky, ideální doba vypustit to ven, fouknout na klávesnici a vyťukat něco málo z těch nudících se silulet budoucích postav, co čekají na neuronové dálnici a bojí se zapomnění. Venku sněží a ty malé částečky přemrzlé vody se začínají snášet na tu jedinou část prostoru, z které lze odečíst realitu, a prostřednictvím které lze pronikat do libovolných míst imaginace; je obsahu bez formy...
Zase meleš?
Zase mele.
O hvězdách, papoušcích, lokomotivách, balónech, dlouhonohých kráskách, vůni absintu, žáru B52 a tak?
Mele.
Tak dost ještě možná nepřišel váš čas, ostatně váš čas zatím měřím já, a zatímco se sníh spouští na Martinovu hlavu a jeho čtenáři pobyvají stejně jako postavy v prostoru, kde imaginární čísla nabyvájí všech hodnot kromě nuly...
Nemel.
Jo, nemel.
Jen mel, mel ta svá hovna, to blitíčko, kapku té krve, mel, jak jsme se dohodli.
Mele.
Za oknem sněží a na otázku, zda se s prvním oteplením vyjeví tvary v celé své kráse, již známe odpověď, tou odpovědí bude lidský čin, čin stavebnice elektrických impulsů, krevní pumpy, neobyčejně citlivých míst na povrchu, onanie s tím vším souvisí, stejně jako s tím pro co se Martin rozhodl, nachcat si s nepředvídatelnou radostí do šálku čaje, vířícího zlata konzumovaného snad po celé té bramboře zvané svět. Venku sněží a blogger spolu s pointou jde vařit oběd. Nemusím doufám prozrazovat, že budou brambory a čaj?