bacha! pod věšákem sedává Bůh, choulí se ve vlhku našich kabátů, hledá z sýra díru, kterou by provlékl astru. S Harrym na něj čumíme skrz pěnu křtěné desítky, jemu chybí brejle, jizva, jiskra a mě zas všechno podstatné. Právě odjeli Rusové, zůstal tu jen Bludov, chrčí cucky z Karamazů a loví z kapsy zbytky své harlekýnské snídaně...
... venku nebe, ptáci, střechy, koruny stromů i koruny nepozorností opuštěné, pěna padá a leží a halí smaragdy rozsypané koncem sezóny potomky rolníků, agrárníků, kolchozníků... A do vzpomínek se mi pletou dlouhé vlasy vyčesané z plíšku mědi tím nejjemnějším z ocelových kartáčů a Bludov přešel k Anně Karenině a Harry na tuzemák. Venku končí týden, citrusy čekají na hranici na vjezdní doložku...
... srdce se nafukuje a rytmicky splaskává, tuky se usazují na zbylých židlích a chladnoucích talířích, smračeno. Výpravčí píská odchod, hostinskému jede vlak. Roztáčíme poslední kola a rundy času nedočkavě klepou podpatkem ženy při náhlém výpadu cha-cha, měď vzduchem zelená, vzpomínáním šedne a stále pálí. Věnuji Ti proti Tvé vůli báseň v próze, povídku, román. Je chladno, Bůh hnípe u kamen, Harry na židli, Bludov jen tak. Balíme, cirkus jede dál!
Milý Ježíšku,
před 13 lety
