„když už název lže, co čekat od textu samotného?“
Egon musel uznat, že podzim, tak tomu stavu říkal, definitivně zvítězil a záchvaty bohorovných nálad na tom nic neměnily. Probouzel se stále později a déle. Za dobu, kterou potřeboval od prvního otevření očí k postavení se na obě nohy, stihl prvoligový fotbalista odehrát zápas a ještě se osprchovat. V těch chvílích, kdy úpěnlivě střežil před světem tajemství svého procitnutí, se vlastně schovával. Sklopená víčka tvořila bariéru před nebezpečím, které čekalo za okrajem postele, které si dokázalo otevřít dveře do jeho pokoje nebo se připomenout pípnutím esemesky.
Jak se blížily Vánoce, krátily se dny, trávil Egon v horizontální poloze více a více času. Obyčejně jen zkoumal skvrny a šmouhy na bílých stěnách pokoje a byl vděčný, že v létě, přes rok od roku četnější a důraznější proklamace, nevymaloval. Když se dostatečně vynadíval a znovu ujistil, že v létě konečně vymaluje, pootočil hlavu k jedné z mnoha otevřených skříní, očima začal sjíždět hřbety knih, které nikdy nečetl, a pustil se do jejich hodnocení... Vyzdvihl metodu automatického psaní, kterou Kerouac stvořil Na cestě, ocenil existenciální náboj Kafkova Procesu, chvilku si pohrával s myšlenkou Hrabalova proudu vědomí, absurditou Havlova osudu, Hellerovou americkou satirou a českou humoreskou Jaroslava Haška, vzpomněl, že Bezruč vypotil jedinou sbírku, že Neruda napsal Hřbitovní kvítí, aby se konečně něco dělo, že Ginsberg krátce navštívil Československo... Egon věděl hodně o literatuře. Mohl si to myslet. Často si to o něm mysleli ostatní. Fakt, že za život přečetl deset možná jedenáct knih, pořád nevěděl, jestli Honzíkovu cestu počítat, dvě desítky recenzí a zhruba stejné množství literárních studií včetně jednoho Kunderova eseje, z něj dělal nezpochybnitelného odborníka. A nejen přes literaturu.
Tak zas příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat